Zaklínač

Zaklínač 2009

Léta Páně roku 2009 v letních měsících přiblížil se den, kdy tři hrdinové vydali se vstříc velké cestě a dobrodružství směrem ku Praze. Byť je čekala hra na Zaklínače, goblinní povahy se prostě nezapřely a už od prvních okamžiků, počaly se projevovati typické Nemainovské rozmary. Nejprve jsme se sešli na zastávce já a Zloděj, jako praví Nemain jsme napřed nahodili jisté výrazy čekajících na bus, posléze znejistěli a začali zmateně pobíhat z jedné strany silnice na druhou, poněvadž jsme nevěděli, odkud že to ten autobus pojede do Prahy. Když dorazil Gobra, již jsme stáli na zastávce a nejistotu maskovali za soustředění se na jídlo. Úspěšně jsme zamaskovali hluboký oddech, když autobus směr Praha přijel a vzal nás. Do Prahy jsme dojeli v pořádku. A pak to začalo. Vyrazili jsme nebojácně vstříc metru, ale zlý Osud nám postavil do cesty první překážku, v podobě stánku s rychlým občerstvením již před nástupem do metra. Gobra nás horko těžko přesvědčil, že si musíme koupit lístky na metro. Odolali jsme. (tím myslím tomu jídlu) Dorazili jsme na stanici metra, odkud měl odjížděti autobus, a tam jsme vyrazili směr autobusové zastávky, Gobra první, já a Zloděj za ním. Netrvalo dlouho a Gobra bystře zaregistroval že jde sám a my slintáme u stánku se sýry v housce, řešíc životně důležitou otázku, zda hermelín,či eidam. Povzdechl si a věrně čekal. Pomalu jsme začali zjišťovat, kam že to vlastně máme jet a nějak nám vymizelo číslo autobusu a popis cesty ze stanice metra k autobusu. Svedli jsme velmi krutý boj s tím zda koupit lístky na autobus, nebo jídlo. Bohužel zvítězili lístky na autobus. Jak jsme zjistili o několik dní později, stejně špatně zakoupené. 10 minut jsme ledabyle postávali na zastávce čísla autobusu 333, přesvědčeni že to je ono. Po deseti minutách si rejpal Zloděj všiml že je to konečná zastávka tudíž odsud autobus nepojede. Autobus odjel. My stále hledali zastávku. Našli jsme jinou zastávku, která z 80% vyhovovala popisu. Ale 20 % je sakra hodně, když autobus směr Skuheř měl maličko odlišné číslo. Když už jsme tedy odolali dalšímu stánku s jídlem (a to jen proto že už měl zavřeno) a váhali jsme, zda navštívit lákající fast food, či jet autobusem,který právě přijížděl , Gobra , neptaje se na nic, nastoupil do autobusu. Tím bylo rozhodnuto. Ještě považuji za nutné , že Zloděj nám tam nabízel cosi podivného k jídlu, co snad ani nebudu psát, jak to nazýval, snad postačí, že to potom už nikdo nechtěl jíst.) Usadili jsme se v zadní části autobusu a zhluboka si oddechli. Ale klid trval jen pár minut, než nějakému chytrákovi došlo : „a jak poznáme Skuheř??“ Jako odpověď následovaly tři překvapené výrazy. Následně jsme se pokaždé, když autobus začal jen přibržďovat, nalepili na okno a zmateně a chaoticky začali hledat jakýkoliv náznak, je-li to Skuheř, s patřičnými otázkami : „Je to skuheř?? Není to skuheř? Co je tam napsáno?“ Asi po osmém našem panickém záchvatu to psychicky nevydržela paní před námi, a oznámila nám, že Skuheř je až na konci, za dlouhou dobu a že ona vystupuje chvilku před. Ukolébala nás tím do sladkého klidu. Usadili jsme se tedy pohodlně na sedačkách, když mě něco na sedačce tlačilo do …kosti. Cosi černého,co vypadalo jak nakouslý puk. Zloděj ihned poznal v tom část autobusového vybavení a pohotově navrhl hodit to kamsi dopředu. To však nedovolil Gobra, skočil hbitě po nakouslém puku, neboť v něm poznal svojí pracně vyrobenou hrušku meče, která při nástupu patrně při nějakém panickém záchvatu sklouzla dolů. Paní před námi vystoupila. Nastalo nervózní ticho. Vydrželi jsme sedět dlouhých pět minut, potom jsme posbírali batohy, zbraně,stany,upadlou hrušku a vyrazili tvářit se , že vystupujeme , aby nás řidič náhodou nepřevezl. Zastavil , a my, spatřivše nápis Skuheř, radostně vyskákali, že konečně máme cestu za sebou. Však ještě jeden zádrhel. Nevěděli jsme, zda jít vpravo nebo vlevo. Po pěti minutách rozhodování nás naštěstí objevili náhodně kolemjdoucí hráči ze Zaklínače a my šťastně dorazili. Ráno začali všichni oblékáním do kostýmu. Všichni? No, skoro. „Budete si oblíkat..?“ přišel k nám s dotazem Gobra. Když ale spatřil, kterak obložení snídaní, měli jsme ve tváři šťastné výrazy, pronesl onu památnou větu: „Pochopil jsem, dokud se Vy dva nenajíte, nic s váma nebude“ a přidal se k jídlu. Nastalo převléknutí do kostýmů, které pro některé bylo více než náročné. Přesun na místo a hra. Sličné zerrikánky plnili svůj úkol, přičemž si rády pohrávali s ustrašenými vesničany, vyjednávali a nakonec našli nejlepší způsob jak vyjednávat a to objevením nové měny, prodej sester Zerrikánek na půl či celou hodinu. Největší zájem byl o mou sestru S’ynu, který však přešel po prohlášení, že je v posteli strašné prkno. Pouze vytrvalý Zaklínač Byn nepřestal se jí dvořit a to ani večer v restauraci, kde byli v civilním oblečení. Druhého dne ráno za zmínku stojí příhoda, kdy jsem hledala svojí zelenou sukni a nikde nebyla k mání. Nakonec ji Gobra objevil mezi svými věcmi, tutlaje, že si jí patrně půjčil. Zmizelou ponožku se u něj najít nepodařilo , ale zato se objevilo ještě jedno šedé tílko, jehož majitele se doposud nepodařilo vypátrat. Večer se sedělo u ohníčku a někteří z nás bohužel museli odjet dříve.

--Kamzinka 29. 1. 2010, 09:02 (UTC)