Setkání s králem jelenů

(Prastarý rukopis ze Stříbřitých plání)

Šeřilo se, šedavé mraky zcela zatáhly oblohu, na které šlo tušit zapadající slunce. Kráčela po loukách, zahalených v mokré bílé mlze. Jen pásy osamělých stromů a kamení vyčnívaly k šedé klenbě mraků. Nebyly slyšet její kroky, ani jejích čtyřnohých přátel, ani vítr, který si pohrával s barevnými korunami stromů. Zlověstné ticho přehlušil křik krkavců, kteří jim zakroužili nad hlavami, aby pak usedli na uschlý pahýl, který kdysi byl majestátným obrem, pyšnícím se mohutnou korunou. Z mlhy se vynořil les. Šli chvíli po jeho okraji. Když tu pod podzimně zbarvenými listovím a pokroucenými habrovými větvemi zahlédli pohyb. Kopytá zarytá v trávě, mohutnou hruď zdvíhaly prudké nádechy a výdechy, z nozder proudila pára. Hlavu zdobilo ohromné paroží, několikrát větvené. Jejich pohledy se setkaly. Ještě nikdy v žádných očích nespatřila tolik odhodlanosti a zároveň smířenosti s osudem, tolik odvahy a troufalosti, zloby i lásky. Z těch očí na ní hleděla moudrost věků. Takhle si představovala Cernuna – boha jelena.