Elfština

Ač Druhorození, mají elfové citlivost na myšlenkovou komunikaci, zejména v pocitové části spektra. Dokáží vnímat velice silné či dostupné emoce a obrazy a tak mohou komunikovat se stromy či rozrušenými zvířaty. I když mluví, promlouvají spíše v pocitech než myšlenkách, a tíhnou tedy k uměleckým způsobům vyjadřování.

Přirozeným způsobem, jak se vyjádřit, je pro elfy neverbální komunikace - mimika, proximika, gestikulace a haptika. Dokáží se více či méně vyjádřit pouhým výrazem obličeje, pro větší expresivnost pak běžně zapojují ramena a ruce; vrcholnou formou pak je tanec. Jednotlivé komunity svá gesta kodifikují, což usnadňuje porozumění složitějším konceptům, ale díky své povaze jsou se takto schopni domluvit i elfové ze zcela rozdílných pozadí. Pokud se mluvčí snaží, porozumí mu i tvorové citlivějších duší jiných ras.

Když po svém vzniku objevovali svět, duše elfů byly pohnuty a osloveny krásou přírody, majestátností stromů, elegancí ptáků. Přirozeně se pokoušeli napodobit i její zvuky, šumění větru a vody, cvrlikání ptáků a jiné hlasy přírody. Když elfové poznali nedostatky vizuální komunikace, vznikla mluvená/psaná elfština právě z nich.

Nejstarší primitivní verze jazyka (tzv. protoelfština) byla symbolická a jednoduše adaptovala coby označení věci zvuk jí vydávaný. Některé pocity či situace také uměla popsat zvuky, které při nich charakteristicky vydávala zvířata kolem nich, ale měla problém s označením tichých činností, složitějších pocitů a větných konstrukcí. Elfí ústa a hlasivky také nebyly uzpůsobeny všemu tomu vrčení, chroptění a cvrlikání. Všechny tyto vlivy pak nutně vedly ke zjednodušování a zobecňování.

Došlo k zafixování fonémů na ty nejsnáze vyslovitelné a vzniku fonetické abecedy ze simplifikovaných obrázků běžných věcí, jejichž označení daným fonémem začínalo. I mluvená elfština je silně zaměřená na emoce a jsou pevně zakotveny v gramatice.