O Fialovém běsu

Psal se Druhý věk. Kdesi vzniklo první spojené království Dlouhověkých a lidí. Jejich příkladu následovaly další rasy a bestie a nestvůry se radši ukrývaly v horách a podzemích, daleko od trpasličích bojovných klanů. Lévové se stáhli na jihozápad, na poloostrov Mrazivých hor. Na tom poloostrově byly hory tak vysoké, že se říkalo, že tam lze dosáhnout k Bohům. Ale moc tvorů do těch hor nechodilo, protože jejich vrcholky byly zasypané sněhem i v létě, a průsmyky, které vedly výš do hor, byly schůdné krátký čas v období léta. V zimě zasněžily, a nebylo již možné projít, a kdo by zůstal uvězněný v těch horách, byla by to jeho smrt. Lévové se od svého nevydařeného pokusu ovládnout svět už opět vzpamatovali a jejich kuráž se jim pomalu vracela zpět. Spousta z nich dál uctívala svého Boha Lévů, který byl uvězněn do Propasti Zatracenců za pokus sesadit ostatní Bohy. Někteří si ale našli novou bohyni. Bohyni krutosti a zvrácenosti. Temní tvorové se ale začali paktovat a uzavírat spojenectví proti světlým tvorům, kterým spolupráce a pospolitost nikdy moc neříkala. Lévové proto hledali odlehlé místo, kde by mohli experimentovat a nerušeně otročit ostatní tvory. Odebrali se tedy do Mrazivých hor. S sebou vlekli tisícovku otroků, kterou posbírali během svého putování do mrazivých hor, ze všech koutů světa. Byl to doslova hon na otroky a nájezdy na trpasličí vesnice, kde zajali statné a silné jedince. Odvlekli je do Mrazivých hor, aby tam pro ně postavili město. Byl podzim roku 550

2,696 PV
-1,023 TV
-2,205 ČV

, kdy zajatci v neúprosných podmínkách vystavěli přechodné město na úpatí hor. Během léta budovali stezky do hor a začali kopat tunely, kudy by se dalo projít i v zimě, když jsou průsmyky zasněžené. Když přišla zima, v horách už stál základ několika měst. Paláce začínaly hluboko v horách a jejich nejvyšší patra vyčnívala nad hranicí věčného sněhu. Z tisícovky otroků jich zbyla pouhá stovka, Lévové pořádali nájezdy na nejbližší osady a lovili nové a nové otroky, kteří pro ně vystavěli velkolepé království. Během několika let obydleli Mrazivé hory. Několik měst spojených podzemními tunely, a obrovské horské paláce. Na vrcholcích hor objevili Huňáče, o jejichž existenci zatím neexistoval žádný důkaz. Kvůli jejich kožešinám je začali lovit ve velkém, a brzy je skoro vyhubili. Huňáči se z vrcholků hor přesunuli nížeji, přežívali teplé období v jeskyních a dírách, a čekali na spásnou zimu, kdy se mohli pohybovat venku, když napadl sníh. Lévové se přizpůsobili mrazu a zimě, pomocí magie zesílili svojí kůži tak, že odolávali mrazu, získala tak temně fialový odstín. Huňáčí kožešiny se staly jejich nedílnou součástí. Paláce vystavěné těžkou prací otroků a magií Lévů byly honosné a zdobené kostmi a lebkami protivníků, a padlých otroků. Mrazivé hory se staly jejich domovem a byla to první rasa, která se na Našem světě shromáždila na jednom místě. Pořádali jen svoje výpady na otroky, kteří tam pro ně budovali jejich velkolepá sídla, podzemní města, sloužili jim v domácnostech a obstarávali to, co se jim zrovna zachtělo.

Jednoho léta přepadla skupina Lévů elfskou vesnici u pobřeží. Elfy odvlekli do arén, které sloužily k jejich obveselení a elfky do sídel Lévů, kde se měly starat o jídlo, úklid a potřeby svých pánů. Tou dobou se již několik generací rodily smíšené děti otrokyň a Lévů. Ale Lévové se nikdy nezajímali o následky ukájení svých choutek, a míšenci pro ně byli podřadná rasa. Elfka Sněženka, kterou odvlekli toho léta z jejich rodné vesnice, už ztratila veškeré naděje a ideály. Přišla o vše co měla, rodinu, přátele, svobodu. Jediné, o co se teď snažila, bylo přežít, přežít každý další den v tomhle mizerném světě byl úspěch. Její nadějí bylo, že se dostala do paláce jako služebná, starala se o úklid. Viděla kolem sebe tvory, kteří už ztratili svou duši, za léta v otrocké práci, jen tupě a rezignovaně plnili úkoly. Viděla tvory, kteří se zde narodili a nikdy nepoznali svobodu a nikdy nepoznají. Viděla krutost a utrpení, které způsobovalo zvrácené potěšení těm bestiím. Oběti pro jejich krvavou bohyni, rituální vraždy, mučení a znásilnění. Otroci neměli žádná práva, otrokyně tím méně. Ani Sněženka se nevyhnula. Zvykla si. Zvykla si mlčet a poslouchat, pak dostala méně ran bičem. Když se snažila, mohla dostat i něco k snědku navíc. Dny, týdny, měsíce jí splývaly. Pouze dle narůstajícího břicha poznala, že je tam několik měsíců. Ale žádných úlev se jí nedostalo. Porodila s pomocí jiné otrokyně, a pokud nechtěla, aby jí dítě odebrali a pohodili v horách, musela se vynasnažit aby zvládala tolik práce, co ostatní. Holčičce dala jméno Violka. Byla krásná po matce, ale měla kůži fialové barvy. Violce přibyl bráška Rozmarýn a Stínlístek. Jejich nejmladší sestřička nepřežila kruté zacházení. Violka byla svědkem utrpení od narození. Neznala svobodu, znala jen bolest a strach. Od matky znala vyprávění o světě tam venku. Když se ji Sněženka pokusila uchránit před Lévem, který si ji chtěl vzít na své hrátky, donutili Lévové Rozmarýna, aby svou matku zabil. Jeho bratra Stínlístka a Violu drželi jako rukojmí. Rozmarýn musel buď zabít svou matku, nebo se dívat jak zabijí jeho sourozence. Sněženka sama vzala jeho ruku s nožem a vrazila si jí do srdce. Viola si prošla peklem, a nakonec ji odvedli do arény. Dali jí do ruky meč a nechali bojovat proti jiným otrokům. Viola se učila rychle. Měla bojové instinkty po Lévech a elfí eleganci a rychlost, v srdci nenávist ke všemu a všem. Ve volných chvílích ji v boji učil jiný otrok, člověk, který se kdysi živil jako lovec odměn. Své bratry nesměla vidět, lovec odměn byl její jediný spojenec, přítel. A pak přišel ten osudný den. Do arény proti ní postavili Rozmarýna. Violce magicky vnutili obraz, který viděla naposledy, jak zabil jejich matku. Viola zaslepená vztekem jednou ranou zabila svého bratra. Bujaré Lévy to pobavilo a proto do arény přivedli lovce odměn a Stínlístka. Viola se vzpamatovala, došlo jí, k čemu ji donutili a chtěla se vzepřít dalšímu zabíjení svých blízkých, kteří jí ještě zbyli. Lévové však Stínlístkovi nalili do úst jakousi tekutinu a sálem se rozlehl jeho nelidský řev. Kůže na rukou a krku mu začala praskat, napínat se, všude mu začaly vyrůstat šupiny a trny, hlava se protáhla do ještěřího tvaru a páteř se prodloužila do ocasu s jakýmsi palcátem na konci. Oči naposled pohlédly na Violu lidským Stínlístkovým pohledem, a pak se zakalily žlutou barvou s úzkou černou zorničkou. Z tlamy mu odkapávaly sliny a pomalu se otočil na lovce odměn, kterého si vybral jako svou kořist. Viola se vrhla mezi ně, ale Stínlístek ji už nepoznával. Zoufalá a napůl šílená tím vším co se stalo, vrhla se na nejbližšího Léva a přesně vedenou ranou mu rozsekla lebku. V ten okamžik pozvedli zbraně i ostatní otroci a vrhli se na své zaskočené trýznitele. Proti Lévům však neměli příliš šancí, umírali, ale s pocitem, že zemřeli za svobodu. Stínlístek s myslí zvířete se vrhal na vše co mu přišlo do rány, ať to byli ubozí otroci nebo Lévové. Violka nevěděla jak mu pomoci. Otroci začali skandovat zkomolené její jméno, Fialka, protože její fialové šaty vířily kolem ní v přízračném tanci smrti. Jen pár nejlepších otroků z arény se mohlo postavit Lévům. Ale přibíhali další a další, a hrstka otroků neměla žádnou naději na útěk. Violka viděla, jak mrzačí Stínlístka, jak ho chytají do sítě, viděla jak padají otroci, kteří s ní stáli ve stále zmenšujícím se kruhu, viděla jak se k ní otočil lovec odměn a něco jí rychle vstrčil mezi zuby, pak se otočil a vzápětí klesl bezvládně na zem. Poslední otrok padl, zbyla jen ona. Pak ucítila tupou ránu do hlavy, zuby prokously ampulku od lovce odměn, kterou stále držela v zubech. Podivná tekutina jí zaplavila ústa a vše kolem se rozplynulo v mlze. Tak takový je konec, pomyslela si…

„A pak jsem se probudila. Na hromadě páchnoucích rozkládajících se těl. Vedle mě ležel se skelným pohledem lovec odměn. Nikdo mu ani nezavřel oči. A já, já byla živá. Lévové mě díky ampulce od lovce odměn považovali za mrtvou, a otroci mě odnesli na tuhle hromadu. Pohřebiště. Puklina ve skále, daleko od jejich noblesních paláců a zvrácenosti. Smrt kam se podívám. Na krev a smrt jsem si v aréně zvykla. Zabíjela jsem mnohokrát. Pak jsem zahlédla tělo Rozmarýna. Bylo rozřezané na cáry, v trupu měl díry, jak mu vyndavali orgány na jejich výzkum, oči vydloubané, a zuby vyražené. Doufala jsem, že jsem ho zabila, že nežil, když mu tohle všechno dělali. Chtělo se mi plakat, ale slzy vyschly. Po tom všem jsem nedokázala uronit ani slzu.

Ležela jsem tam na té hromadě půlden, a chtěla jsem umřít, ale neměla jsem jak. Nakonec jsem se dostala z té podzemní kobky. Spodem tekla podzemní řeka. Byla zima, ale otroci byli na zimu zvyklí. Voda mě polomrtvou vynesla na zasněžené pláně. Věřila jsem, že umřu, že to je můj konec. Mokrá, prochlazená a na sněhu a blížila se noc. Ale myšlenky na to vše, co jsem zažila, na ty odpornosti, které mi provedli, nebo které nutili jiné otroky, aby mi udělali, mě držely při životě. A já přežila první noc v těch mrazivých horách. Možná to tak chtěla Šílená bohyně Krutosti, a já jí byla vděčná. Dovlekla jsem se do nížin. Cestou jsem jedla mršiny, co tam ponechali lovci a zvířata, chodila v noci a spala za dne.

A pak jsem narazila na cestu. Seděla jsem ve škarpě u cesty několik hodin, měla jsem strach, že tudy půjdou Lévové. Ale přijel vůz, tažený koněm. Na kozlíku seděl jen jeden stařík. Běžela jsem k němu, aby mě odvezl pryč. On se usmál a v jeho pokřiveném úsměvu jsem viděla obličej Léva, který byl mým pánem tam v Mrazivých horách. Uškrtila jsem ho vlastníma rukama. Vezl nějaké zásoby jídla, kus hedvábí, a nějaké nádobí. Hedvábí bylo temně fialové.

Přísahala jsem pomstu. Všem tvorům, kteří se podíleli na mém týrání, kteří nečinně přihlíželi, těm, kteří seděli doma na pecích, přestože věděli, kam otroky unášejí, pomstu Lévům. Přísahala jsem Bohyni krutosti, že se stanu její věrnou služebnicí, jestliže mi projeví trochu náklonnosti. A ona projevila. Postavila mi do cesty bandu lapků. Dle jejich zvyklostí jsem porazila jejich vůdce, když si myslel, že potkal panenku na hraní. A oni se stali mými prvními služebníky. Od těch dob mě tvorové znají jako Fialový běs. Moje fialové šaty z hedvábí kolem mě víří v tanci smrti. Plním svojí pomstu, sloužím své bohyni, která jediná mne neopustila.“