O Feolinovi, Strážcích a Jednom království

Tento článek zatím není hotový, autor na něm pracuje postupně – mohou se v něm proto vyskytovat nepřesné či nepravdivé informace, věty nedávající smysl a podobně, které budou před odstraněním tohoto upozornění opraveny.

Zádubí byla malá, ale spořádaná vesnice hluboko v lesích asi 10 mil od Rackých hor. Jedné bouřlivé a deštivé noci se na náves z lesa vypotácel unavený, zraněný muž s několikadenním chlapcem v náručí. Místní se o oba postarali a byli zvědaví, co jim muž řekne. Několik dní muž nemluvil vůbec. Až postupně z něj vycházely střípky jeho příběhu, kousek po kousku. Matka chlapce zřejmě zemřela při porodu, poté, co jí její vlastní rodina a sousedé odmítli pomoc. Eolan, jak se muž jmenoval, se ve vesnici s chlapcem usadil. Asi nemusím dodávat, že chlapec se jmenoval Feolin.

Feolinův otec (i když není známo, zda byl i jeho pokrevním otcem) byl šikovný, pracovitý muž a mezi vesničany si rychle získal místo. I Feolin strávil normální dětství mezi ostatní vesnickou drobotinou. Už od útlého věku byl jeho nejlepším přítelem Yarlath, mladší syn vesnického kováře. Tak čas plynul a život se zdál dobrým.

Přesuňme se o nějakých patnáct let dále. Feolin a Yarlath byli jako bratři. Nemyslím tím snad, že by si byli tak podobní: Feolin byl útlejší postavy, měřil něco přes pět a půl stopy, měl jasně modré oči a černé vlnité vlasy. Nejčastěji seděl na kořenech starého dubu za vesnicí a zamyšleně hleděl do dáli, na zamlžený obrys Rackých hor. Představte si vedle něj Yarlatha, kterému nikdo neřekl jinak než Yare, 6 stop a tři palce vysokého, svalnatého a veselého mladíka se zelenýma očima, které uhranuly nejedno děvče, a s kudrnatými pačesy barvy mědi. Ne, tihle dva určitě neměli společné rodiče. Když říkám, že byli jako bratři, myslím tím, že trávili spolu témeř veškerý volný čas.

V té době byly vesnice každá společenstvím sama pro sebe; v některých rozhodovala věci společné rada starších vesničanů; v některých ti majetnější a v některých ti nejsilnější. Některé vesnice, jako třeba Zádubí, byly kosmopolitní a otevřené každému, kdo se nebál pracovat; v některých byl každý, kdo byl cizí, odlišný nebo snad nesouhlasil s většinou ostrakizován. Některé vesnice si vzájemně vypomáhaly, když bylo třeba; některé spolu směňovaly přebytečné za potřebné – a některé podnikaly loupežné výpravy.

Právě takových přibývalo, a i v Zádubí se každý postupně naučil mít vedle lůžka či pod slamníkem připravenou nějakou tu zbraň. Při jednom z takových nájezdů byl zabit i Feolinův otec Eolan. Zemřel, když jen v košili a kalhotách bránil obecní sýpku před několika loupeživými a ozbrojenými trpaslíky. Feolin se nastěhoval ke kováři a pomáhal s čím bylo potřeba. Nájezdy ho trápily, a kudy chodil, tudy se snažil vymyslet jak jim předejít – byl přesvědčen o tom, že existuje způsob, jak nájezdníkům loupeže vymluvit a přesvědčit je, aby žili spořádaně. Přesto nebyl slepý k aktuální situaci – byl to on, kdo navrhl a pomáhal zorganizovat vesnické hlídky. Když se situace zhoršovala, na jeho popud byla vesnice obehnána dřevěnou palisádou a důmyslným systémem skrytých překážek a pastí. Dlouho a neúspěšně se pak snažil přesvědčit své sousedy o nutnosti zřídit domobranu. Dříve než se mu to mohlo podařit, stihla Zádubí pohroma.

Trpaslíci z největší a zdaleka nejkrutější tlupy lupičů v okolí jednoho večera přitáhli v plné síle, s úmyslem vesničany do jednoho pobít a vesnici vypálit. Stalo se totiž, že Feolinův otec při své obraně, která jej stála život, stačil vážně ranit vůdce nájezdníků a ten svým zraněním posléze podlehl. Tlupu po něm pak zdědil jeho syn a přísahal vesnici krvavou pomstu. Vesničané se při zprávě o ozbrojené spoustě trpaslíků propadli panice – někteří začali bědovat, jiní se snažili pobrat pár cenností a utéct; další obviňovali Feolina a pár trpasličích sousedů. Byli to právě Feolin a Yarlath, kteří zachovali chladnou hlavu a, sami překvapeni jak snadno je respektovaní otcové a starší poslouchají, narychlo zorganizovali obranu.

Bitva o Zádubí trvala celou noc. Trpaslíci byli mnohem lépe vyzbrojeni, zvyklí na loupeživý život a zavilí ve své touze po pomstě. Vesničanů bylo jen o něco málo více; bojeschopných mužů pak méně než nepřátel. Přesto se venice udržela. Bylo to zásluhou toho, že nájezdníci nebyli zvyklí na urputnou jednotnou obranu, ke které se po vhodně zvolených slovech otcové od rodin zmohli. Bylo to zásluhou toho, že místní se i v temné noci bez problémů orientovali v okolí, zatímco trpaslíci se pletli do hustého porostu a padali do nastražených jam. Bylo to zásluhou Yarlatha, který pobíhal podél celé barikády a kde bylo třeba s výskotem pobíjel nepřátele, v jedné ruce velkou obouruční sekeru na štípání polen a v druhé kovářské kladivo. Zejména to ale bylo zásluhou Feolinova velení, které dokázalo všechny tyto výhody skloubit.

Nakonec nad ránem trpaslíci vzdali své snahy a odtáhli, ponechávajíc své padlé na bojišti. Tak se stalo, že svítání našlo obyvatele Zádubí posedávat v chumlu na návsi. Někteří plakali, jiní se divně usmívali; někteří jen tupě civěli před sebe. Jejich svět se zhroutil. Ačkoli jako zázrakem během celé noci padli jen dva muži a u jednoho se čekalo, zda přežije svá zranění, nikdo si neuměl představit co bude dál. Pole byla zplundrovaná, úroda podupaná a hlavně – copak mohli vše znovu budovat jen proto, aby přišla další taková tlupa? Všichni mlčky upínali svou naději k hrdinům minulé noci. I Yar doufal, že Feolin budě vědět co a jak.

Tíha zodpovědnosti za desítky dalších životů, o kterou nijak nestál, se náhle ocitla na Feolinových bedrech. Byl zmatený. V noci to bylo jiné; jednal na základě smyslu pro přežití a jeho mozek pracoval na plné obrátky. Ale co dál netušil, potřeboval si odpočinout a uklidnit se po náročné noci. Pověřil proto Yarlatha dozorem nad úklidem vesnice, hlídkováním a péčí o raněné a sám odešel na okraj vesnice pod svůj oblíbený dub. Seděl a přemýtal dlouhé hodiny, bez jídla či pití. Když se vrátil do vesnice, už se začínalo stmívat. Feolin měl ve tváři opět rozhodnost velitele z minulé noci; nechal všechny svolat na náves.

Feolin mluvil a jeho sousedé, lidé, kteří jej znali od prvních krůčků, jej nepoznávali. Něco se v něm změnilo – to nebyl ten mladík s hlavou v oblacích, nyní k nim mluvil muž. Mluvil o svobodě a odpovědnosti, a práci a o bolesti, o tom, jaký svět je a o tom, jaký by měl být. Vesničané se jeho myšlenkami, jeho zápalem pro spravedlivější svět rychle nechali nakazit. I starší přikyvovali, ale v jejich tvářích byly i pochyby. Jak to souviselo s jejich současnou situací? A Feolin jim odpověděl. Nabízel vesničanům velké putování; říkal, pojďte za mnou! Najdeme další stejně smýšlející a vybudujeme si kus lepšího světa, který budeme společně bránit. Nesliboval, že to bude snadné, neříkal ani jak to udělají. Starším vysvětlil, že mezi putováním a setrváním na spáleništi není takový rozdíl; vesnice jim již nenabízela žádné zázemí navíc a odejít a nemuset mít na očích trpkou minulost bylo tolik lákavé.

Večer a noc strávili přípravami, a druhého dne dopoledne se karavana rodin s dětmi, starých a raněných vydala na cestu. V Zádubí zůstalo pouhých pět lidí.

Tak začalo putování, kterému se později začalo říkat Velká cesta. Vesničané pod Feolinovým vedením šli v zástupu krajem, putujíce neznámo kam, hnáni vizí o lepším světě. Kudy procházeli, tudy budili pozornost – vyprávěli svůj příběh, a našli si tací, kteří se k nim připojili. Tak zástup pomalu šel – a narůstal. Brzy si zvykli na rutinu cestování a vyčlenily se nutné role a povinnosti – tak se někteří starali o hledání schůdné a sjízdné cesty (mnozí měli vozy), jiní o jídlo, o drobná zranění a další se svými zbraněmi o bezpečí.

Feolin byl na vážkách. Těšilo ho, že se věci odehrávají víceméně samy; na druhou stranu cítil, že současný stav není vyhovující. Věděl, že nemohou putovat do nekonečna. Jak množství poutníků narůstalo, bylo stále těžší najít dost potravy a vody pro všechny, a také bylo otázkou času, než propukne nějaká nemoc. Co ale nevěděl, bylo co dál. I když jej všichni následovali i bez jasného cíle, měl pocit, že jim nějaký konkrétní cíl – a výsledek – dluží. Jeho mysl se nyní celé dny snažila nalézt způsob, jak toho dosáhnout.

Bohužel nejen dny. Ačkoli Feolin, navzdory svým protestům, měl zdaleka nejluxusnější bydlení – jeho následovníci mu postupně věnovali velký lovecký stan a dokonce skládací postel – nemohl kvůli svým starostem dobře spát. Tak se stalo, že se jednou, v době mezi nocí a ránem, v té nejnepříjemnější a nejstuděnější hodině noci probudil a spatřil se nad sebou sklánět stín s dýkou v ruce. Místo aby se svalil z lůžka a utíkal že stanu ven, místo toho, aby začal křičet – neboť před jeho stanem měli stát na stráži vždy dva ozbrojení dobrovolníci, i když spíš aby odháněli otravy přes den – zkrátka, Feolin na vraha promluvil tichým, klidným hlasem. Po krátkém rozhovoru atentátník zahodil zbraň a rozvzlykal se. Tu do stanu vtrhl Yarre, jen ve spodkách, ale se širokým ostřím v ruce.

Ukázalo se, že zatímco jeden si jeden ze strážných šel odskočit, vrah, jehož jméno bylo Ríann, se tiše zbavil druhého a vnikl do stanu, aby vykonal své dílo; mezitím Yarreho probudil močící strážný a ten, klejíce, šel zkontrolovat situaci. Ríann byl chlapec, dokonce o rok a půl mladší než Feolin, který byl k provedení vraždy donucen. Vyprávěl, že do jeho vesnice přitáhla tlupa ozbrojených trpaslíků, pobila pár odbojných chlapů a zmocnila se vesnice. Pak vybrali nejobratnějšího chlapce, Ríanna, a zatímco jeho matce a sestrám drželi nože pod krky, požádali jej o tuto „službičku“. Ríann nebyl ani vrah, ani hrdina; počíhal si na vhodnou chvíli, ale už samo zabití strážného napjalo jeho nervy a žaludek k prasknutí. Když na něj pak Feolin, místo aby se bránil, promluvil vlídným hlasem, něco se v něm zlomilo.

Feolin Ríannovi věřil, soucítil s ním a bylo mu jej líto. Když se tábor ráno o všem dozvěděl, stálo jej mnoho řečnického úsilí a vůdčí autority, aby zabránil svým následovníkům potrestat Ríanna za vraždu a pokus o vraždu po svém. Co víc, změnil trasu tak, aby za dva dny mohli se skupinou ozbrojenců zjistit, jaká je situace v Ríannově rodišti. Když se opatrně přiblížili, zjistili, že veškerá pomoc je již marná – vesnice byla vypálená, obyvatelé pobiti – a Ríannova rodina nabodena na návsi na kůl. Felčar po důkladné prohlídce těl řekl, že jsou mrtvi již alespoň tři dny – tedy byli zabiti dříve, než mohli trpaslíci vědět, jestli Ríann uspěl. Podle popisu se zdálo, že to byla stejná tlupa, která vyplenila i Zádubí – zřejmě jim tedy Feolin nepřestával ležet v žaludku. Ríann byl hluboce pohnut; prohlásil, že chce svůj život zasvětit jen dvěma věcem – pomstě rodiny a službě Feolinovi.

A putovali dál. Feolin si Ríanna velmi oblíbil: byl bystrý, přemýšlivý a nebál se říct svůj názor nahlas. Navíc chápal Feolinovy starosti a ačkoli nepřišel s žádným řešením, Feolinovi se přesto trochu ulevilo, když se o ně podělil. Yarlath k němu byl zpočátku podezřívavý, ale když si časem zvykl, že některým věcem mezi dvěma spiklenci nerozumí, spřátelil se s ním také. A putovali dál.

Pak jednou, o mnoho později, jakousi náhodou se před Feolina dostal podivný pocestný. Ukázalo se, že patří k Dlouhověkým – tajemné, pověstmi opředené rase. Feolin mu nad večeří dlouze vyprávěl příběh uprchlíků a snu, za kterým svůj zástup vedl. Záhadného mlčenlivého poutníka Feolinův příběh velmi zaujal; tichými slovy poděkoval za jídlo a při loučení neurčitě přislíbil pomoc. Než se mohli překvapení zeptat na víc, zmizel do noci.

Podivnou příhodu trojice mužů v záplavě každodenních starostí brzy pustila z hlavy, ale nebylo jí souzeno, aby byla zapomenuta. Za necelé dva měsíce se jejich spolustolovník vrátil. Tentokrát byl překrásně oděn a prohlásil se za posla Aryffa, krále Dlouhověkých. Vypověděl svému králi Feolinův příběh a ten jej natolik zaujal, že si přál s Feolinem promluvit a nabídnout jeho lidem pomoc.

Feolin byl zmaten. Od bitvy o Zádubí se jeho názor na mnohé změnil a často sám sebe považoval za blázna. Slova uznání z úst záhadného, neviděného krále zněla báječně – až podezřele krásně. Když se ptal posla, co je zapotřebí učinit, aby si s králem Aryffem mohl promluvit, očekával, že jej pošle o samotě na nějaké podezřelé místo. Jaké bylo jeho překvapení, když se posel jen usmál a na stůl před něj položil jednoduchou stříbrnou čelenku. „Když si toto nasadíš a budeš se soustředit, pane, můj král s tebou bude moci rozmlouvat v tvé mysli.“ Zdráhajíc přisvědčil, nasadil si čelenku, posadil se na postel a, znaven denními povinnostmi, začal klimbat.

Byl to sen, nebo kouzlo? Feolin seděl na pasece uprostřed neznámého lesa. Vzduch byl průzračný a vlasy mu čechral jemný vánek. V tom se zpoza něj ozval hluboký, vážný hlas. „Děkuji, že sis na mě našel čas, pane Feoline.“ Feolin se otočil a spatřil vysokou postavu, napůl lva, napůl člověka, s mohutnou hřívou, stojící několik metrů za ním a bedlivě ho sledující. „Jsem Aryff, král Dlouhověkých, jak nám říkáte. Je mi potěšením mluvit s někým, komu lidé tak bezpodmínečně důvěřují. Slyšel jsem o tvých činech.“ Než se překvapený Feolin stihl začít červenat, král pokračoval. Vyprávěl Feolinovi, jak blízké jsou mu myšlenky o světě, nebo alespoň kusu světa bez násilí. „Věřím, že mezi mými lidmi jsme se tomuto cíli již velmi přiblížili. Pokud jsou přečiny jasné a tresty spravedlivé, ti, kdo o klidný život stojí zůstanou a ti kdo ne odejdou.“ Feolinovi králova slova zněla jako rajská hudba. Přemýšlel, jak by jej zdvořile požádal o radu se založením vlastní takové kolonie, ale král pokračoval. „Věřím, že ti, kdo putují s tebou, již dostatečně prokázali svůj opravdový zájem o život v právu a klidu. Poradil jsem se se svým lidem, a většina souhlasila.“ Feolin byl zmaten. „Tímto ti nabízím, pane Feoline, abys své lidi přivedl do mé země, domova Dlouhověkých, a abyste se přidali k nám.“ Feolinovi klesla brada. „Ty pak abys přijal místo krále po mém boku, tak aby každý měl svého krále a nikdo nebyl opomenut.“ Feolin na Aryffa neslušně zíral jako opařený a nebyl schopen slova – tak jej velkorysost královy nabídky zaskočila. Aryff se usmál. „Promysli si mou nabídku a poraď se s těmi, na kterých záleží. Vím, není to jednoduchá záležitost. Až dospějete k rozhodnutí, budu připraven vyslechnout tvé dotazy a tvou odpověď. Sbohem, člověče, a na shledanou.“

Když se probudil, Feolin by si málem myslel, že šlo jen o příjemný sen, nebýt čelenky na jeho hlavě a dlouhověkého posla naslouchajícímu Yarreho vyprávění před stanem. Zavolal si své přátele a vyložil jim královu nabídku. Oba mlčeli. „Králova nabídka je skvělá; nemyslím, že by měli dlouhověcí zapotřebí se nás snažit podvést. Představíme návrh ostatním a necháme je, ať si sami vyberou hlasováním, jestli králi Aryffovi uvěří. Řekl bych, že jej přijmou. Až na to kralování, já samozřejmě nemám v plánu stát se králem,“ usmál se Feolin. Jeho přátelé se ale neusmívali a teď se krátce podívali jeden na druhého.